Leonův první výlet na vysočinu

V pátek 21.5.2021 jsem opět musela na naši chalupu na vysocinu a naše "dvojka" jela samozřejmě se mnou. Tak moc mě překvapuje, jak Šmoulička vysočinu miluje, asi jako každý náš peruán se právě tam cítí svobodně, volně, ano je tam svoboda, naprosto bez lidí, strojů,civilizace, prostě nikdo jen lesy a lesy, a v údolí pár starších chaloupek s několika domorodci, či  chalupáři, ve stráni tu a tam nějaká ta chata,  mezi ně patří i ta naše tzv. chalupa.  Překvapilo mě, že i když poslední dny hodně prší,  tak na kopci úplné sucho a lesní cesty taky v pohodě suché.

Po vyřízení potřebných věcí, jsme se vydali na malou procházku naší známou trasou, tj. směr k tzv. táboru. Leon poprve  celou dobu na volno, no měl tenkou stopovačku, protože lesy jsou zradné, Leon mladoučký a velmi rychlý, dělající všechno co Šmoulička a já strašpytel stále vidíci mizící zadek neskutečně divoké Šmouličky . . . . jsou to zkušenosti  a zážitky, od kterých se nějak nemůžu oprostit. Leonovi se volnost moc a moc líbila, samozřejmě jsme trénovali přivolání . . . a šlo to překvap. . . jen to nezakřiknout, bohužel cesty jsou hodně a hodně zarostlé a tak jsme se tentokráte nepodívali k říčce, kterou všichni tolik milujeme, u které je tolik zábavy. . . . . . . . .  trocha dokumentace

Dnešní šok na cvičáku * *

(9.5.2021) Vždycky jsem si myslela, že psi, kteří stojí na vrcholu, vyhrávají většinu závodů, mistrovství, jsou svými psovody stoprocentně zvládnutí . . . . . . . . .  ale, dnes na cvičáku, kam jezdím poslední dobou v neděli a spíš později dopoledne, abych měla dostatečný prostor  pro trénink se Šmoulou a hlavně, abych se mohla věnovat našemu téměr 4 měsíčnímu Leonovi, . . . . .  ano Leon je malý, je u nás necelé 3 týdny a nemá dobré nebo spíš má velmi špatné přivolání,  jsem zjistila, že ne vše je  tak jak vypadá,  S Leonem jsme trénovali hrou obíhání kužele, když na druhé polovině cvičáku trénovala maliňačka s majitelkou chůzi u nohy.  Leon, který si minulý týden právě tady hrál s velkými psy se rozběhl za odcházející maliňačkou  a čuchl k ní ze zadu, nu a co se dělo pak mě naprosto dostalo, fena se po něm nejen že ochnala a začala jej valchovat šíleným způsobem a majitelka ? jen koukala , v ten moment jsem samozřejmě křičela na Leona, který se cca po 15 sekundách dostal ze sevření, vlastně až v momentě, kdy majitelka na fenu konečně  houkla, Leon v šíleném stresu běžel je Šmoule, která seděla a jen zírala přivázaná, když jsem přiběhla k Leonovi hystericky ječel a odmítal ke mně, pak když jsem jej tiskla k sobě, se uklidnil , po chvilce byl už v pořádku, jenže já ne. Teď se objevily moje emoce, majitelka feny mi řekla, že  její fena byla napadena ze zadu, a že se jen bránila a ona ji nemůže v takovém případě nikterak usměrnit. . . . . . . . a pro mě vznikla obrovská otázka, k čemu vlastně je ten neustálý dril a výcvik a všechna ta vítězství,  když přijde k takovéto situaci a majitelka podle jejích slov nemůže na fenu sáhnout . . . . .  nebo nechce na fenu sáhnout? Nejde jen o sáhnutí lze zasáhnout i hlasem  a to majitelka, když chce velmi dobře umí, neudělala.  Výměna názorů z mé strany byla drsná, až jsem se sama sobě divila. Najednou jsem viděla malé dítě . . . . .Cestou domů jsem o tom hodně přemýšlela,  a dospěla jsem k závěru, že fena kdyby samozřejmě chtěla, tak Leona zabila, v tom měla majitelka pravdu,  ale nechat zválcovat malé  štěně jen proto, abych se podívala jak bude moje fena reagovat, když ji neodvolám,  mě připadlo nefér.  . . . . . . .  na štěstí  Leon má asi opravdu velmi dobrý základ, a celá situace se jej nedotkla, což se mnoha a mnoha štěňat jeho věku říct nedá. . . . . . doživotní trauma. Pro mě z celé této situace  . .  ano moje chyba, že nemám dobré tj. 100% přivolání , v podstatě nemám žádné přivolání, (Leon je xolo  váha 12 kg, výška 45 cm věk 3,5 měsíců)  . . Když občas neposlechla naše Šmoulička a chtěla válcovat některého psa, tak jsem rychle zasáhla, přesto se  o Šmouličce povídá, že je zlá a pozor na ni, a to jsem zasáhla . . . . . . . . co v tomto případě? Dostala jsem za vyučenou já nebo štěně ?

*   Nu a jak to dopadlo celé? Šmoulička, která celou věc viděla se rozhodla, že bude Leona bránit,  vrátila se do módu, který jsme velmi dlouho odbourávali, a když se Leon podívá na velkého psa, a pes na něj a vypadalo by, že by si teoreticky  mohli hrát, tak Šmoula zasáhne. . . . .  takže začínáme znovu u Šmouly a musíme velmi ale velmi opatrně, aby neutrpěla ještě víc její psychika. . . . . . . . .  takže moc děkuji lidem, kteří se chovají jak BLBCI !!!! Hlavně jsou strašně zlí.

BLACKY NORT BRUN

Dnes 18.5.2021 by se náš milovaný Blacky Nort Brun dožil svých 17.-ti roků, 

Náš chlapečku,  pořád to moc a moc bolí . . . .  
Jsou na světě věci, se kterými se člověk nikdy nesmíří a pro mě je to Tvůj zvlášní nepochopitelný odchod.

. . . . . . . je velký rozdíl mezi nahými plemeny?

 (8.5.2021) Už jsem vás dlouho neinformovala o tom, jak se chová náš „malý“ Leon – mexický naháč std.
Ano jedná se opět o nahé plemeno vzhledově velice přibuzné právě námi chovanými peruány, ale nestačím se divit, ano máme jiné plemeno a je u nás teprvě 3 týdny,  to je naproto něco jiného , odvážný, klidný, poslušný, pravdou je , že přijel s úžasnou výbavou po této stránce ze své domoviny, a za to jsem chovatelce neskutečně vděčná, pokud bych něco nepokazila okolo druhého roku věku, tak přesně takového partáka jsem si vysnila.
A rozdíl?  . . . . . neskutečný . . . . . . u peruánů jsem hodně často slýchala, „ . . .no je to peruán“, dlouho jsem nemohla pochopit, proč to mnoho lidí říká, protože jsem je brala jako normání psí plemena a právě proto jsem s nimi pracovala - dělala různé druhy sportů,  vycvik apod. a zakládala si na tom, že právě mí peruáni poschouchají a chodí na volno jako jiné osrstěná plemena.  V roce 2012  s námi zůstala z různých důvodů Šmoulička , a protože byla neskutečně divoká, zamyslela jsem  se právě nad těmi, se kterými jsme mnoho let žili, na které jsme byli právem tak hrdí . . . . a hned náš první klouček Holíček , exterierově velmi zdařillý, bohužel  jeho svérázná povaha nám dávala vskutku zabrat. Už jako maličký byl velmi rezervovaný, ale žil u nás s čivavami, a náš čivavák Bony byl hodně dominantní, tak jsem to přičítala tomu,  při výstavách krásně běhal, ale při předvedení rozhodčímu si sedl a nikdo jej nepostavil, ani handler. . . . .  někdo zamával z okna hadrem a Holík nešel, dlouho jsme jej nosili ven na venčení, na vycházky jen v batůžku na zádech, pak jedna návštěva přehrady s pejsky , přílet našich fenek z Peru a Holíček se rázem změnil k lepšímu,  bohužel i Inka byla značně rezervovaná, asi jsme toho chtěli  hned po příjezdu po ní mnoho, žila rok uprostřed přírody a teď civilizace, nakonec všechno výborně zvládla, jen zlí jazykové všechno naše  úsili  hatili, a tak se stalo, že jedna naše štěňátka právě po Holíčkovi a Ince  nikdo nechtěl ale do slova. . . . . . .moc a moc jsme s nimi pracovali, nakonec se dostali do těch nejlepších rukou a prožili úžasný peruánský život . . . . . . .  proč to tom píšu, protože jsem překvapená, pořád čekám na něco,  na co? Ani sama nevím,  jen máme s manželem  pocit, že máme doma dospělého pejska. Ano mnoho z těch, kteří chovají obě plemena mě na toto upozorňovali . . . . . . . . . .

Na fotkách Leonek čeká, než se Šmouličkou dohledáme vzorky někde v lesním terénu, pozdravil se s Laylou, chlupatou kamarádkou

Číst dál...