Malé zamyšlení . . . . . . .

2017.02.25.

Dlouho přemýšlím o pro mě úžasné milované  fenečce , říkáme jí Šmoulinka, je to velká stavbou těla, krásná nahá peruánská fenka s ne moc samičí, přesto krásnou hlavou.  Má  světlejší oko, které  z ní dělá zajímavou až nebezpečnou fenu, ze které jde opravdu respekt.  Chovám peruány již několik desítek let,  z posledního vrhu u nás zůstala právě tato fenka se senzitivní povahou.

Když vidím nějaké štěňátko s majiteli, a povídáme si, snažím se jim říci něco pozitivního hlavně majiteli,  aby se jeho radost ze štěňátka ještě více znásobila,  i když jsem mnohaletá chovatelka nejen peruánů, dalo by se říci i zkušená , očekávala jsem právě něco takého na adresu Šmoulinky,  nikdy nikdo na její adresu neřekl nic pozitivního, ale přede mnou ani negativního

 Ano, Šmoulinka je svéráz, jak  říkám já, je jiná nežli naše domácí smečka, zdědila mnoha povahových rysů, a to ne zrovna nejlepších, po některém ze svých předků.  Šmoulinka je senzitivní a k tomu má přeskokové chování. Co to je a jak se projevuje?

 První setkání s našim cvičákem ve Šlapanícicích  mi mělo dát impulz, že právě u Šmouly není něco v pořádku a proč ? Přišla se představit i se svým bráškou Janisem. Velké množství psů a velkých, chlupatých, štěkajících , velké množství  lidí, mluvících i křičících, tohle všechno  Šmoulinka na rozdíl od brášky Janise, který tu byl jako doma,  neunesla  a vzala do zaječích, a protože byla otevřená brána, utíkala a utíkala až k autu s otevřeným kufrem a chtěla prostě pryč.  Tohle měl být pro mě první impuls, bohužel nebyl,  to proto, že jsem se s něčím podobným nesetkala.  Při dalších návštěvách  cvičáku chodila Šmoulinka s dlouhým tenkým vodítkem a vypadalo to, že se situace nebude opakovat. Jaký omyl.  O rok později  jsme přijely  na tábor do Svojanova, tady se Šmoule vůbec nelíbilo a ani okolnosti  jí nebyly  nakloněny. Šmoula chtěla domů,  byla moc nešťastná, do toho bouřky, hromy její povaze ještě víc ubližovaly, když zahřmělo zrovna nad námi, utekla k autu, to se opakovalo i další den, zoufale seděla u auta, při výcviku se na mě nemohla ni podívat, jak byla nešťastná, ale poslouchat se musí,. Z toho, co jsme vlastně jely procvičit, zdokonalit a naučit se nezbylo nic,  a nebyl tu nikdo s kým si o tom všem popovídat, řešit to, nakonec jeden cvičitel mi poradil, že takoví senzitivní pejsci rádi pracují sami, a tak jsme začaly se stopami, hned nám bylo lépe a radostněji.

Při tom tu Šmoulinka nebyla sama, měly jsme s sebou oba naše kluky Holíka a Blackyho. Brala jsem je s sebou i na cvičení, aby jí bylo líp. Po návratu z tábora  bylo zase dobře, a tak jsme začaly se zkouškami, něco Šmoulinka zvládla dobře, ale někdy ji zase „hrklo“,  třeba v Blansku, krásně odcvičila  a při dlouhodobém odložení se lekla suchého listí a utekla. Běhala po lese a pak zase k autu.  Tam jsem pochopila, že je lepší na ni pískat nežli volat.  Každá taková její reakce, mě nahodila, že už vím, že bude líp.  Nebyl nikdo, kdo by mi poradil, a že bylo těch, na které jsem se obrátila.  Doba šla dál, občas přišel zkrat, vždycky jsme jej vyřešily, pak přišel nápad jet do kynologického střediska Heroldce, kde majitel  hlásá na svém webu, jak se zabývá problémovým chováním psů, no a jak to dopadlo,? Většinu týdne odjížděl, neměl na mě čas a možná ani náladu řešit složitý problém.  S povahou jsem se smířila, snažím se zkratovité jednání řešit  po svém a myslím, že to i pomáhá, vždyť ono stačilo se nad tím zamyslet, jet všude tak ,aby Šmoulinka měla dost času se seznámit s prostředím, seznámit se s pejsky, z mé strany klid. Při panice se snažit , aby se začala soustředit na něco jiného a tady je opět problém, protože po každé je to něco jiného, co ji opět nakopne. Šmoulinka  - je to pro mě velká výzva.   V tom momentě paniky  musím byl důsledná až tvrdá, abych ji přinutila soustředit se na mě, či to, co po ní právě já chci. Někteří cvičitelé nemají rádi, když s ní cuknu nebo štípnu do jazyka, který v té chvíli paniky vystrčí . Šmoula se zarazí, a začně mě vnímat, pak mohu dávat jednoduché povely a situace je vyřešena. U Šmoulinky nefunguje pozitivní motivace stejně jako u mnoha pejsků se senzitivní povahou, neboť tito pejsci  často hledají unikovou cestu, aby dosáhli vlastně svého.

Píši o naší Šmoulince  hlavně proto, že byla a pořád je takový ten můj velký oříšek, se kterým pracuji, který mě nakopává,  ukazuje cestu , že je pořád něco nového, o co se pokusit, nejen cvičení, zkoušky a zase výcvik a zase zkoušky. Zvládáme  i velmi složité situace, a když se nám někdy nezadaří . Naše Šmoulinka je jinak opravdu úžasná  ve vztahu k lidem i pejskům. Neútočí,  nenapadá, když vidí problém odchází ano není dominantní Alfa samice, je to naše malá milovaná Šmoula.